Sůl a uzdravování: dějiny velkého pomocníka medicíny
Je lidský život bez soli vůbec představitelný? Jen těžko. Sůl byla vždy něčím víc než jen přísadou do jídla – stala se symbolem samotného života. Základní tělesné funkce totiž závisí na přesném poměru solí a tekutin uvnitř organismu. Jakmile se tato rovnováha naruší, přichází nemoc. Po tisíciletí představovala sůl nenahraditelný prvek medicíny – užívala se jako léčivo, podpůrný prostředek i prevence. Vnitřně i zevně, ve formách pestrých a často překvapivých. Následující pohled do dějin medicíny ukáže, jak různé civilizace vnímaly její účinky – a jak hluboká je tradice solné terapie.
"Na soli musí být něco posvátného. Je přece v našich slzách i v oceánu."
Od starověkého Egypta: sůl jako lék na rány i porod
Nejstarší medicínské texty potvrzují, že už Egypťané vnímali sůl jako důležitou léčivou látku. Papyrus Smith, připisovaný legendárnímu lékaři Imhotepovi z doby kolem 3. tisíciletí př. n. l., doporučuje solný obklad na hnisající poranění hrudníku. Podle tehdejších představ měla sůl ránu vysušit a dezinfikovat – a jak dnes víme, má při zevní aplikaci skutečně slabý dezinfekční účinek.
Papyrus Ebers z roku 1600 př. n. l. nabízí řadu receptur, kde sůl hraje roli hlavní účinné složky – zejména v projímadlech a prostředcích proti infekcím. Objevují se zde čípky s medem, rostlinnými semeny a mořskou solí jako projímadla, nebo směsi s kadidlem, tukem, olejem a solí proti infekcím konečníku. Sůl se používala také na zrohovatělou kůži, epidemie, zastavení krvácení, do různých mastí a dokonce i ke stimulaci porodu formou vaginálního čípku.
Řecko: inhalace, očista těla i duše
Staří Řekové dobře znali jak mořskou, tak kamennou sůl. Pozorovali, jak ovlivňuje trávení a vylučování, a začali ji využívat v lékařství – zejména při nemocech trávicího traktu a močových cest.
Hippokrates (460 př. n. l.), zakladatel racionální medicíny, doporučoval sůl jako prostředek k vykašlávání hlenů. Směs vody, soli a octa sloužila jako dávidlo, zatímco kombinace dvou třetin kravského mléka a třetiny slané vody nalačno měla léčit slezinu. Zevně se aplikovala pasta z medu a soli na špatně se hojící vředy, slaná voda pomáhala na kožní problémy i pihy. Doporučoval i inhalaci slané páry – metodu, která přetrvala do lázeňství a thalassoterapie.
Dnes už víme, že slaná pára skutečně zmírňuje dýchací potíže díky svému protizánětlivému působení v plicích. Řecká medicína rozlišovala tři hlavní způsoby použití soli: zevně (na kůži), vnitřně (pití minerálních vod) a inhalací (na dýchací obtíže).
Římské recepty: síla soli v rukou armádního lékaře
Římský vojenský lékař Dioskoridés (kolem 100 n. l.) patřil k nejvlivnějším lékařům starověku. Jeho dílo Materia Medica shrnovalo tehdejší botanické i farmakologické znalosti. Doporučoval „med-dešťovou-mořskou vodu“ jako dávidlo, slaný ocet na ztvrdlou kůži i pokousání psem nebo hadem, k zastavení krvácení po operaci i jako kloktadlo proti pijavicím.
Sůl se přidávala do vína, vody, medu, tuku, mouky, pryskyřice nebo smůly. Používala se v pitné formě, jako čípek, klystýr, mast i olej. Nejčastějšími diagnózami byly kožní choroby, vodnatelnost, infekce, mozoly, bolesti uší, plísně, zažívací potíže či ischias.
Galen a dědictví antiky
Galen z Pergamonu (129–200 n. l.), osobní lékař císaře Marka Aurelia, sjednotil lékařské vědění antiky a ovlivnil západní medicínu na více než tisíc let. Ve svých receptech používal mořskou sůl, kamennou sůl i solnou pěnu k léčbě ran, kožních problémů, zažívacích obtíží i mozolů. Doporučoval emetika i projímadla na bázi soli.
Perské a židovské tradice
O 800 let později se do medicíny výrazně zapsal perský lékař Avicenna (Ibn Sina, 980–1037). I on ve svých receptech využíval sůl a upozorňoval na přítomnost jódu a železa v mořské soli.
Židovský lékař Maimonides (1135–1204), osobní lékař perského chalífy, napsal ve svém spise Dietetika pro duši a tělo, že zdravý chléb musí obsahovat dostatek soli.
Středověká Evropa: Salerno, poezie a prevence
V evropském středověku sehrála klíčovou roli Škola ze Salerna (10.–13. století), která spojovala řecko-perské medicínské tradice a přeložila je do latiny. Doporučovala například dávidla ze směsi soli, oleje a octa, nebo čípky z medu a soli proti zácpě.
Pražená a rozdrcená sůl údajně tlumila bolest, kamenná sůl snižovala horečku. V knize Umění zůstat zdravý škola doporučovala slané potraviny jako chutné a detoxikační. Varovala ale před přemírou: „Přesolené jídlo oslabuje semeno a zrak – sůl pálí, dělá člověka mrzutým, oprýskaným, strupatým a vrásčitým.“ Dílo bylo psáno ve verších a stalo se populárním zdravotním průvodcem pro vzdělané čtenáře i lékaře.
Paracelsus: chemie místo bylinek
Paracelsus (1493–1541), lékař a alchymista renesance, přinesl revoluci. Nemoci podle něj způsobovaly vnější činitele, a proto vytvořil novou, chemicky orientovanou medicínu.
Tvrdil, že trávení je bez soli nemožné: „Člověk musí mít sůl. Kde není sůl, vše se kazí.“ Doporučoval slanou vodu k výplachům ran i proti střevním červům. Solné koupele byly podle něj nejlepší lék na svědivé a kožní nemoci. Zaznamenal i močopudný účinek soli a navrhoval různě silné roztoky podle typu potíží.
Lékárny 16.–19. století: sůl jako komodita
Lékárny 16. století znaly různé formy soli – mořskou, kamennou, rafinovanou i praženou. Ceny byly vysoké, úcta k soli značná. Až do 18. století byla nejčastěji používanou lékárenskou solí sůl kamenná z Karpat, Transylvánie, Tyrol nebo Polska. Ještě v roce 1833 byly mořská a kamenná sůl uváděny zvlášť, ale od roku 1850 se původ přestal rozlišovat.
Lékaři doporučovali sůl při zažívacích potížích, strumě, onemocněních žláz, střevních parazitech, úplavici, vodnatelnosti, epilepsii i syfilis. Zevně se sůl používala na vyrážky, otoky, a v očním lékařství k odstranění skvrn na rohovce. Dokonce se doporučoval slaný klystýr i pro pacienty „zdánlivě mrtvé“ nebo při mozkové mrtvici.
18. a 19. století: šokující recepty i seriózní výzkum
Osmnácté století přineslo obsáhlé encyklopedie o léčivé síle soli, zejména kamenné a mořské. Nechvalně proslulá Špinavá lékárna Christiana Franze Paulliniho (1696) obsahovala šokující recepty – třeba na zánět očí směs hovězího hnoje, octa a špetky soli.
V roce 1860 se v Bavorsku používal solný obklad proti zánětu, jinde se slanou vodou omýval pupík novorozenců. Bradavice se potíraly šnečím slizem se solí. Bolesti hlavy mírnily horké koupele nohou se solí a popelem, popáleniny se ošetřovaly octem nebo slanou vodou.
Moderní medicína: infuze, koupele, inhalace
V Evropě zůstávala sůl v léčení přítomná od starověku po 19. století. Teprve v moderní době se její účinky začaly zkoumat vědecky – nejprve ve spojení s lázeňstvím. Od 50. let 20. století nastal zlom: sůl se stala základem infuzní terapie. Fyziologický roztok (isotonický roztok chloridu sodného) má totiž stejné vlastnosti jako krevní plazma.
Dnes se infuze používají jako náhrada tekutin při úrazech, k výplachu orgánů, jako nosič léků nebo při krevních transfuzích.
Koupání, inhalace, pití: sůl v praxi
Solné koupele mají prokazatelný antiseptický účinek na kůži a sliznice. Dentální sůl pomáhá proti plaku a zánětu dásní. Sůl z Mrtvého moře pomáhá při lupénce, ekzému i artritidě – olupuje šupiny, mírní zánět, svědění a bolest, regeneruje pokožku.
Sůl se inhaluje při chronických zánětech horních i dolních cest dýchacích. Moderní technologie dokáže pomocí ultrazvuku dopravit mikroskopické částice soli až do plicních sklípků – čistí sliznici, rozpouští hlen, tlumí zánět i kašel.
Požití slané vody stimuluje žaludeční šťávy, ovlivňuje kyselost, peristaltiku i tvorbu žluče a enzymů slinivky – vše v závislosti na koncentraci.
Jód a homeopatie: moderní přístupy
Kamenná sůl je čistší než mořská, která obsahuje řadu minerálů – včetně jódu, důležitého pro štítnou žlázu. Nedostatek jódu způsobuje strumu, poruchy hormonů a vývojové vady. Obohacování soli jódem (a fluoridem) je dnes běžné v mnoha zemích.
Německý lékař N. H. Schüßler (1821–1898) vytvořil biochemickou terapii založenou na 12 minerálních solích důležitých pro činnost buněk. Chlorid sodný byl jednou z nich – podával ho ve velmi zředěné formě na širokou škálu obtíží: chudokrevnost, nechutenství, nachlazení, zažívací potíže, hemoroidy, bolesti, únavu i kožní problémy.
Haloterapie: sůl vdechnutá moderní dobou
V posledních desetiletích se k historickému dědictví solné léčby připojil nový trend: haloterapie, známá také jako solná terapie. Tato metoda, inspirovaná mikroklimatem solných dolů, využívá inhalaci mikročástic soli v kontrolovaném prostředí – nejčastěji v tzv. inhlatoriích nebo halokomorách.
Podstata haloterapie spočívá v rozptýlení jemných částic soli do vzduchu, který je vdechován po omezenou dobu, obvykle 45 minut. Pravidelné pobyty v tomto prostředí mohou podle pozorování i klinických studií celou řadu pozitivních účinků:
- Zlepšení dýchání: částice soli čistí sliznice, uvolňují hlen a zklidňují podrážděné dýchací cesty. Pomáhají u stavů jako astma, chronická bronchitida, alergická rýma nebo záněty dutin.
- Podpora imunity: sůl má přirozené antiseptické a antibakteriální vlastnosti, čímž přispívá k obraně organismu.
- Úleva při kožních problémech: suchý solný aerosol pomáhá při atopickém ekzému, lupénce nebo akné.
- Regenerace a relaxace: jemné mikroklima s negativní ionizací má uklidňující účinek na nervový systém, podporuje spánek a snižuje stres.
Haloterapie tak představuje moderní pokračování prastaré léčivé síly soli – v nové podobě, přístupné široké veřejnosti. Navazuje na tisíciletou zkušenost lidstva se solí jako přírodní léčivou silou, kterou potvrzuje i současná medicína.
Klíčový zdroj:
Dr. med. Eberhard J. Wormer – Salt in Medical History
Další zdroje:
Cirillo M Capasso G Di Leo VA De Santo NG. A history of salt. In: Am J Nephrol (1994) 14(4-6):426-31.
Denton D. The hunger for salt. An anthropological, physiological and medical analysis. Springer, Berlin, 1982.
Merke F. History and Iconography of Endemic Goitre and Cretinism. Hans Huber, Bern 1971.
Porter R (ed.). The medical history od waters and spas. Wellcome Institute for the History of Medicine, London 1990.
Ritz E. The history of salt – aspects of interest to the nephrologist. In: Nephrol Dial Transplant (1996 Jun) 11(6):969-75.
Schleiden MJ: Das Salz. Seine Geschichte, seine Symbolik und seine Bedeutung im Menschenleben Engelmann, Leipzig 1875.
Wormer EJ. Heilkraft des Salzes. Suedwest Verlag, Munich, 1995.
Wormer EJ. Salz in der Medizin. In: Treml M, Jahn W, Brockhoff E (eds.): Salz Macht Geschichte (Collection of essays and catalogue). Haus der Bayerischen Geschichte, Augsburg, 1995, p. 48-55.
Jaké jsou zkušenosti těch, kteří již haloterapii v Kidzbay vyzkoušeli?
VYZKOUŠEJTE SÍLU PŘÍRODNÍ METODY HALOTERAPIE
Jak si zarezervovat místo na solné pláži?
Je to snadné jako přímořský vánek! Stačí si níže vybrat datum a čas, zadat počet osob a projít rychlým objednávkovým procesem. Máte-li voucher, je to správný okamžik ho využít. Po platbě vám do e-mailu přistane potvrzení – a my vám mezitím připravíme vaše vyhřáté místo na pláži. 🌞 🏖️ Bez platné rezervace vám bohužel nemůžeme volné místo zaručit.
Těšíme se na vaši návštěvu!
| Ceník terapie | Zvýhodněné předplatné | ||
| Vstup | 5 vstupů | 10 vstupů | |
| Děti mladší 1 roku | 0 Kč | 0 Kč | 0 Kč |
| Dítě 1-12 let | 150 Kč | 652 Kč | 1250 Kč |
| Dospělý / dítě nad 12 let | 330 Kč | 1435 Kč | 2750 Kč |
| 1 dospělý + 1 dítě (1-12 let) | 390 Kč | 1696 Kč | 3250 Kč |
| 1 dospělý + 2 děti (1-12 let) | 460 Kč | 2000 Kč | 3833 Kč |
| 2 dospělí + 1 dítě (1-12 let) | 690 Kč | 3000 Kč | 5750 Kč |
| 2 dospělí + 2 děti (1-12 let) | 750 Kč | 3260 Kč | 6250 Kč |
Solná terapie probíhá v délce 45 minut. Děti do 12 let mohou navštívit solnou pláž pouze v doprovodu dospělé osoby.
Zvýhodněné předplatné lze zakoupit ONLINE nebo také na místě.
NOVINKA: Vyzkoušejte večerní haloterapii pro dospělé.
Upozornění:
Abychom vás pustili na solnou pláž, budete potřebovat bílé ponožky (lze je také zakoupit přímo u nás ve všech potřebných velikostech).
Solná terapie 45 min.
330,00 Kč